Jak se vrací?

I když jsem se snažila sebevíc, ani jednou jsem si za poslední 3 dny nenašla volnou chvíli, abych se ozvala. Můj každodenní život je plný. Jestliže se neučím a popřípadě nečtu, snažím se dohnat veškeré vědomosti ve filmech nebo dokumentech.
On takový den, který prožijete v posteli spolu s nejrůznějšími dokumenty, není zbytečný. A přijde vhod, zvláště pokud se necítíte dobře nebo jste nemocní.
Mohla bych napsat seznam shlédnutých filmů, ale asi by vám to nic neřeklo, tudíž si ho nechám pro sebe. I když, o jednom bych se zmínit mohla:
Na doporučení (kupodivu spolužáků; byla jsem vážně překvapená, když na téma Já a historie, došla řeč) jsem si stáhla film (Hanebný pancharti // doufám, že jsem se v názvu nijak nespletla) a dívala jsem se zatím na první polovinu. Děj je naprosto dokonalý, dialogy jsou někdy sice poněkud dlouhé, ale dá se to přežít. Kdybych za pár minut nemusela opustit počítač a vydat se na nákupy- zimní boty, kalhoty na lyže, popřípadě jiné oblečení, dodívala bych se dokonce už teď. Bohužel, není mi přáno, takže do víru tohoto filmu se dostanu až večer.
Chtěla bych se taky "pochlubit" s vysvědčením, i když zatím stoprocentně nevím, jak dopadne, z velké části jsou mi mé známky známé. Nesetkala jsem se zatím s žádnou dvojkou (!!), což shledávám naprosto úžasným jevem. Pochybnosti se vyskytují pouze u fyziky, kterou jsem na začátku školního roku nezačala nijak slavně. I když, cožpak jedna dvojka je nějaká katastrofa? Na gymnáziu? I když zatím v deváté třídě?
(sama nevím, co si mám myslet)
Počítám s tím, že se večer stoprocentně ozvu, protože sepíšu jakýsi článek na téma: Já a filmy. I když to nebudete číst, aspoň budu mít, co dělat.

tak čest práci,
a nepřežeňte to s tím učením..
adelle

Toho štěstí už bylo trochu moc, nemyslíte?

Mám já to ale smůlu. Onemocním zrovna tehdy, když se ve škole nepíšou žádné písemky a je pohoda ( a samozřejmě také chybí matikářka, yahoo). Aspoň ale mohu dodělat všechny rozdělané věci, můžu se naučit na další dny (!!) nebo prostě jenom poslouchat písničky a přemýšlet.

A číst si. Knížky mám už nějakou dobu hrozně ráda. Jsem schopná přečíst klidně jednu za celý den a nemyslím tím jen romány. Poslední dobou velmi často zabrousím do mnohem namáhavějšího tématu např. Druhá světová válka. Není žádnou tajností, že se o toto období dějin zajímám. Důvod je jednoduchý, moji předci si tou válkou prošli, dá se říct, že více než normálně. Praděda byl němec, takže je to jasné. Už od mala znám nejdůležitější události i to, co se přihodilo předkům, tudíž se o tu dobu zajímám mnohem víc. Nejen kvůli jedničce z dějepisu (mého nejoblíbenějšího předmětu) ale také kvůli historii rodiny.

Nejvíc mě dokáže naštvat názor některých spolužáků jako: No jo ty jsi taková fašistka.

Nebudu zakrývat svou chuť jim někdy pořádně fláknout a vymlátit z nich takové sprosté nápady!!

(Ale dost o nich, jsem ráda, že je nevidím.)

Taky jsem se zmínila o hudbě, což je bohužel další téma, které milí spolužáci probírají hlavně aby mě naštvali. A že se jim to daří. Je mi jedno, co kdo poslouchá, každého věc, ne? I když názor na jednotlivé skupiny mám, nikdy ho neříkám nahlas, protože každý má svůj styl.

Moji srdeční záležitost hudby asi pozná každý, co se týče designu. Nestydím se za to!!

Takové oznámení na závěr: Blog mě zatím chytnul, takže bych měla přidávat články poměrně pravidelně. Nevím, jak to budu stíhat, až se zase naladím na vlnu druhého pololetí, já to ale vymyslím. Doufám, že moje útočiště nenajde nějaký milý spolužák nebo spolužáci, na které si asi občas (jaký občas, vždy!!) postěžuji.

Večer se možná ozvu,

tak zatím..

adelle

První článek je vždy nejhorší

Nevím, co si slibuji od založení blogu. Třeba vážně nic?! Třeba jen to, že až mi bude nejhůřu, budu vzpomínat na to, jak mi někdy bylo dobře. Budu doufat, že bude líp? Já ani nevím. Na ty papírový deníčky jsem nikdy moc nebyla, ale přesto můžu svůj dosavadní život poskládat dohromady. Všechny ty blogy jsou jako kousky skládanky, která utvoří obrázek jen tehdy, kdy máte všechny.
A psát taky moc neumím. Většinou je má hlava plná myšlenek a nápadů, formulací vět apod. , ale stejně jsou pak psané řádky chaotické, neuspořádané, nesmyslné? Proto bude asi těžké, orientovat se v mém životě, i když je jen lehce přepsaný do pár odstavců.
Mám divnou osobnost, vím to už dlouho. Moje reakce jsou většinou neočekávané. Chvíli kypím optimismem a potom bych se nejradši zahrabala pod zem, aby mě nikdo neviděl. Jasně, mnohým se zdá, že je mi dobře, možná si někdo občas říká "Sakra, jak je možné, aby měla pořád takovou náladu!!", nejde o to, jak se člověk chová navrchu, ale o to, jaký je uvnitř. A já se většinou snažím skrývat špatnou náladu, a tak se zdá být vše v pořádku. Ale vězte, že vždycky mi taky není hej.
Trochu depresivní článek na začátek, že?
Ale to jsem celá já, však počkejte, zítra to tu třeba bude jako na návštěvě čínského boha smíchu!!

(Kokrhající kohout na hodině dějepisu, kdy se všichni soustředili na text, tudíž bylo ve třídě hrobové ticho, byl vážně skvělý!! Smíchu až na půdu.)

adelle